Je krásný zimní den. Nemohu se dočkat až půjdu ven na naši zasněženou zahradu, až mi bude pod nohama křupat ta skleněná a křehká krása.

Už před domem mě vítají stromy, statní strážci stříbřitého pokladu, a mráz mě štípne do tváří. V celém okolí je rozsypán třpytivý sníh. Jdu. Šlápnu do blýskavých diamantů a vidím lísky držící se za ruce. Pod tíhou sněhu se mi uklánějí a šeptají si o mně. Jedny něco říkají a druhé zase přikyvují.

Občas také vítr něco špitne a bílé korálky začnou znovu padat. Pokryty svým bohatstvím jsou také střechy okolních domů, teplých doupat. Mráz nezůstal pozadu a na okna vymaloval ty nejkrásnější zimní květy. V domech se svítí, tmavé komíny kouří dýmky a tiše debatují.

Pod sněhem spí život, který se probudí až paní zima opustí trůn, kdy se mezi sněhem zazelená tráva a sněženky vylezou ze svých úkrytů. Zvědavé vločky pomalu usedají na plot a poslouchají. Vítr jako na zvonky hraje na ledové ozdoby zamrzlých okapů.

Začíná se stmívat. Já ošlehán mrazem zvolna kráčím ke vchodu, kde se se mnou loučí usínající smrky. Jdu si dát horký čaj a těším se, až zase zítra půjdu na svou zimní procházku.