Psal se rok 2015, když Simona Jaretta potkalo životní neštěstí. Při autonehodě utrpěl vážná poranění hlavy. Zbývá mu jen několik měsíců života. Jedinou nadějí na prodloužení života mu však je studentský projekt doktora Davida Munshiho zaměřený na mozkovou obnovu. Simon jakožto dobrovolník s experimentální léčbou souhlasí. Jednoho dne ráno vypije kontrastní látku a vydá se na smluvené místo podstoupit první krok – sken mozku. V momentě, kdy je však Simonův tzv. neurograf vytvořen, se protagonista ocitá na neznámém místě a zcela sám, přičemž zjišťuje, že od toho dne uplynulo sto let…

Že to zní jako velké klišé? Můj první dojem z úvodní části hry takový byl a příliš mě nezaujal. O to větším překvapením pro mě bylo rozuzlení tohoto záhadného příběhu. SOMA je hororová adventura z pohledu první osoby se strhující atmosférou (zvláště hrajete-li ji po tmě a přes audio systém 5.1, popř. se sluchátky) a poutavým příběhem, jenž je hráči rozkryt postupně prostřednictvím střípků – různých dokumentů a záznamů nalezených v komplexu PATHOS-II (místo, kde Simon Jarett procitl). Takových útržků se ve hře nachází spousty a pro dokončení hry je není třeba číst. O náplň se zvědavému hráči však postarají. Jedinou aktivní schopností hráčem ovládané postavy je manipulace s předměty a ovládacími prvky, jenž je nezbytná k řešení mnoha puzzlů. Skvělá audiovizuální stránka hry umocňuje strašidelnou atmosféru a dokáže hráče přimět k tichosti nejen ve hře, ale i ve skutečném životě. Zároveň je s hororovým aspektem zacházeno decentně, takže si hra svoji atmosféru udrží až dokonce díky své oscilaci – dlouho klid a chvíli děs. Hra se nápadně podobá velmi úspěšné Amnesia: The Dark Descent.

Proč mě dále tato hra oslovila? Její příběh totiž otevírá jedno důležité morální téma. Téma, o nějž se možná již v současnosti zajímá neurověda a jednou bude možná aktuální. Téma, jenž docela mění pohled na člověka jakožto tvora a vede k hlubšímu zamyšlení. No není taková hra více než povedená?