Svůj nástup do zaměstnání před čtyřmi lety si pamatuji živě. Nedlouho po zakončení studia jsem se stal profesionálním programátorem a měl konečně vlastní příjem. Byl jsem nadšený. Po letech strávených ve školní lavici mě ten pocit, že mám v životě uplatnění a jsem někomu užitečný, zcela naplnil štěstím. Připadal jsem si důležitý. Firma byla velká, prostředí moderní. Onen dojem vyvrcholil závěrem roku na skvělém firemním večírku v prestižním podniku.

Při současném časovém odstupu tuto první zkušenost hodnotím jako velmi dobrou. Zaměstnavatel mi vždy vyšel vstříc a ve společné kanceláři mě přijal velmi profesionální kolektiv. Na jedinou skutečnou překážku jsem nenarazil. Mnohé jsem se zde naučil a postupem času jsem také začal nacházet sám sebe – zjistil jsem, jaká očekávání a potřeby od profesního života mám, a přicházel na to, že se s mou každodenní činností rozcházejí.

Naneštěstí člověk nemá rád změny a já jsem dlouho nebyl schopen udělat tu zásadní a projít tak další důležitou zkušeností – až doteď. Věřím, že podobný příběh zná spousta z nás. K tomu, aby neměl nešťastný konec, je však třeba jej včas ukončit.